Novinky

Holmesovské reminiscence
aneb
Sherlock Holmes – jak jste ho ještě neviděli!

Emoce opadly a recenze filmových kritiků pomalu ustávají. Odstup času od druhého zhlédnutí filmu společně s kolegy z České společnosti Sherlocka Holmese – 15. ledna 2010, druhý den po české premiéře – přispěly k vyzrání, ale i utvrzení mého prvotního dojmu z prosince. (Poprvé jsem měl možnost film vidět 14. prosince, tehdy ještě ve verzi bez českých podtitulků).

Neortodoxní, překvapivé, ale poctivé, a co víc – uctivé. K Holmesovi, obzvlášť pak k Watsonovi, ale i k tvůrci nejznámější literární postavy siru Arturu Conanu Doylovi. Moderní, dobré, ba co vynikající zpracování. Jen se musí člověk oprostit od zažitých stereotypů a filmových zpracování dřívějších. Nicméně nový film legendu neznesvěcuje a určitě v sobě má potenci oslovit diváky a slavného detektiva jim zpřístupnit. Jen může šokovat ty, kteří čekají upraveného Holmese ze škatulky. Zde je to bohém každým coulem, rychlý v myšlení i jednání.

Prostě Holmes z devatenáctého století pro století jednadvacáté. A jak výstižně poznamenal kolega Guy Marriott, prezident Sherlock Holmes Society of London, který film již zhlédl třikrát (sic!) a napsal mi pochvalně: „Viktoriánský James Bond, chceme-li!“ (V obou případech jde o významnou britskou legendu a ikonu, dělí je více než jedno století.) Další kolega ze stejné společnosti Roger Johnson film viděl dvakrát a okomentoval ho velmi stručně, ale výstižně: „Velká zábava!“

A určitě zde nejde jen o příslovečnou britskou slušnost. Opět se potvrzuje britský smysl pro humor a ironii. Připomeňme si vynikající knihu maďarského imigranta George Mikese „How to be an Alien“ (česky v překladu Zory Wolfové pod názvem „Jak býti cizincem“), ve které autor s vtipem a nadsázkou popisuje svoje zkušenosti s životem vAnglii, kam se přiženil. Kniha slavila v Británii čtenářský úspěch a stále vychází v nových vydáních (přičemž jeho obdobná kniha o Američanech v USA neuspěla; a jak by dopadl případný pohled na Čechy?).

Jak se však zdá, film rozdělil diváky na dva tábory. A snad ještě více než běžné diváky rozdělil příznivce slavného detektiva. Paradoxně pak více zde než v jeho vlasti. Podle zpráv od kolegů holmesologů z Velké Británie, ale i dalších zemí je mezi nimi film víceméně velmi příznivě přijímán. Ale to by asi nebyly Čechy, aby nebyly „papežštější papeže“.

Ze zmínek tvůrců je zřejmé, o co snažili: pojmout Holmese, jak ho z Kánonu cítí, a uplatnit, co zatím předchozí tvůrci pominuli. A zpřístupnit tuto slavnou literární postavu mladým, využít současné kinematografické přístupy. Všichni do toho šli poctivě a s úctou.

A o to se také tvůrci filmu snažili: ukázat Holmese, jak ho sami z Kánonu vnímají, co jim v ostatních filmech chybělo. To hodlali napravit a svůj pohled ukázat i dnešnímu divákovi. Ten už Holmese zná „z doslechu“ a sám ho třeba nečetl ani na vlastní oči neviděl žádná dřívější filmová či televizní zpracování. A možná je to jen dobře. Diváci měli vždy tendenci srovnávat „nového“ Holmese s tím, kterého si již dříve oblíbili. Tak srovnávali Basila Rathbona s Williamem Gillettem, Petera Cushinga s Rathbonem, Jeremy Bretta s oběma. A dnes srovnávají Roberta Downeyho s Brettem. Každá doba má svoje pojetí kinematografie a pochopení postav, má různé výrazové prostředky, klade důraz na něco jiného a všímá si rozdílných věcí. A přestože se vyjde ze stejné knížky, výsledek je jiný. Těžko zde tedy srovnávat nesrovnatelné. Přesto nový film nejde proti holmesovskému Kánonu.

O poctivosti přístupu tvůrců svědčí i konzultace s americkými holmesology ze společnosti The Baker Street Irregulars a spolupráce s jedním z nich. Leslie S. Klinger, významný americký holmesolog (viz jeho komentovaná vydání všech šedesáti kanonických příběhů), působil jako poradce tvůrců nového filmového zpracování. S uznáním mi napsal: „Zamiloval jsem si tenhle film. Jeho tvůrci prokázali obrovský respekt k původním holmesovským pramenům. Lionel Wigram, hlavní producent, je skutečný holmesolog!“ Wigram patrí mezi Holmesovy příznivce od dětství, před začátkem prací na filmu si podle svých slov znovu přečetl všech šedesát příběhů a uvědomil si, že existuje úplně nový způsob jak ty příběhy pojmout. Napsal nejprve něco jako komiks a díky němu pochopil, jak skvělý a vtipný umí Holmes být. Chtěl ukázat i detektivovu lidskost a zranitelnost, stejně jako i stránky povahy související s genialitou. Nakonec z toho vypadl moderní hrdina, kterým ostatně Holmes od samého začátku byl. Nám to již s odstupem století nepřijde, ale ve své době musel z tehdejšího prostředí značně vyčnívat.

Stejný přístup a kladný vztah projevili i další – režisér Guy Ritchie, hlavní představitel Sherlocka Holmese Robert Downey i Jude Law v roli doktora Watsona.

Holmes zde není tím uhlazeným elegánem, viktoriánským gentlemanem (i když i to umí, jak naznačil), logikem z Baker Street, který sedí v oblacích kouře z dýmku, stulen ve svém křesle, a řeší jeden z případů. Ale jemu vlastní rychlost při pozorování, sbírání a skládání faktů i vyvozování závěrů nám kamera dokonale ukázala pomocí zpomalených sekvencí.

Film vyznívá velmi příznivě i pro Watsona, na rozdíl od většiny ostatních dřívějších zpracování. Realisticky ukazuje jejich přátelství plné mužského a mužného vtipkování (a naštěstí bez náznaků homosexuálního vztahu, které se někteří snaží v jejich soužití najít). I to je v souladu s Kánonem. Ve filmu se ukazují detektivovy občasné drobné neúspěchy a (téměř) rovnocenná role Watsona. Nejen lékaře, elegána a milovníka žen (zde Mary Morstanové, své nastávající), ale i válečného veterána, který zažil kruté boje ze 2. afghánské války a nelítostnou bitvu u Maiwandu.

Samozřejmě, filmový kritik najde a našel leccos, co lze snímku vytknout (přílišná akčnost, některé scény na jatkách, na staveništi mostu Tower Bridge, jednoduchá zápletka).

O děj však v tomto filmu až tak moc nejde. V první řadě zde vyniká herecké nasazení, přístup herců k rolím a jejich ztvárnění. A o dialogy, jiskření mezi oběma přáteli a jejich špičkování, které zde nabývá daleko reálnější podobu. Vždyť tu máme bohéma na straně jedné a válečného veterána na straně druhé. Přesto má děj strhující spád, je plný vtipných dialogů a kanonických narážek, zřejmých i skrytých. Bohužel v jinak vynikajícím českém překladu často zanikají a divákovi neznalému holmesovského Kánonu v angličtině musejí unikat. (Například v angličtině mezi holmesology často používaný citát z povídky Opatské sídlo „The game is afoot.“, který v českých podtitulcích zanikl, a řada dalších.) Přesto po celou dobu promítání poskytne vynikající zábavu.

Film boří některá zažitá klišé. Sherlock Holmes zde nenosí známou čapku se dvěma štítky a chlopněmi na uši (deerstalker) ani kostkovaný havelok a nekouří dýmku kalabašku… (Ostatně některé rekvizity se k této postavě přidružily až postupem času vlivem ilustrátorů a herců.) Ale naopak úspěšně vyzdvihuje časté zmínky z Kánonu o Holmesově bohémství. Robert Downey. zopakoval Holmesovu poznámku z případu Řecký tlumočník, že má „umění v krvi“ – „Art in the blood…“ – (a tedy i s ním spojené bohémské sklony), při přebírání ceny Zlatý glóbus za svou roli Sherlock Holmese. Zmínit se neopomněl ani o mistrovství a sira Arthura Conana Doyla, kterého jako literárního tvůrce vysoce vyzdvihl.

Pro zajímavost: ve filmu se objevil buldok (jen letmá – první i poslední – zmínka o něm je ve Studii v šarlatové), zde nazývaný Gladstone, zcela jistě s humorem pojmenovaný po čtyřnásobném ministerském předsedovi viktoriánské doby Williamu Ewartu Gladstonovi.

Ocenění ve filmu došlo Holmesovo boxerského umění, v Kánonu pochvalně uznaného bývalým boxerem McMurdem, se kterým Sherlock Holmes coby amatéra boxoval na jeho benefičním večeru u Alisona tři kola. „Věčná škoda, že jste nechal boxování, míval jste talent! Kdybyste se byl dal k nám do party, mohl jste to někam dotáhnout.“ Taková byla slova McMurda v románu Podpis čtyř.

Ukázaná je i Holmesova znalost bojového umění baritsu, japonského způsobu zápasu, který mu byl nejednou náramně užitečný. Také umění boje holí.

Mnohé znalce zarazila osobnost Ireny Adlerové, která je zde zpodobněná docela jinak než ve známém případu Skandál v Čechách – ve skutečnosti jediném, kde se osobně vyskytuje. Její fotografii v rámečku Holmes ve svém bytě na Baker Street s láskou uchovával, jak najdeme zmínky v několika dalších příbězích. Ve výše zmíněném případu je však popsána jako „známá dobrodružka Irena Adlerová, žena pochybné a sporné pověsti“. Není přece jen tomuto popisu, i když nám nemusí sedět, filmové ztvárnění bližší? Po Ireně Adlerové byla nazvána nejstarší ženská holmesovská společnost fungující od roku 1968 jako „The Adventuresses of Sherlock Holmes“.

Navíc je báječné, že skvostná hudba vtahuje do děje a podtrhuje ho! Perfektně rámuje scény. Její autor, dnes již proslulý tvůrce filmové hudby a nositel dvou Oscarů Hans Zimmer učinil výborný tah, když použil banjo a rozbité hospodské piano, které dodávají zajímavý zvuk. Právem je na Oscara nominován i za hudbu k tomuto snímku. Holmesovu hru na housle i celý soundtrack ocenil mimo jiné profesionální houslista a dánský holmesolog Jens Byskov Jensen. (Před lety napsal studii o Baker Street a adrese slavného detektiva a jako odborník velmi kladně hodnotil filmovou podobu této ulice i Londýna v Holmesově době.)

Určitě doporučuji zhlédnutí tohoto zajímavého filmu. Jen je dobře předem nic neočekávat a být otevřený. Sám jsem na první projekci šel s obavami. Měl jsem plno předběžných ohlasů z filmových kruhů – od lidí. kteří sice dosud film neviděli, ale do značné míry ho zpochybňovali. Z trailerů a dalších zmínek v tisku z průběhu natáčení jsem měl, přiznávám, obavy. Ale připravil jsem se „nic neodsuzovat, ale posuzovat“.

Přes všechno, co na něm kritici objevili, je to poctivě udělaný film. Žádná prostoduchá zábava.

© Aleš Kolodrubec, únor 2010